Tanečníci na světovém festivalu v Tojamě

Třicet členů výpravy podniklo velké dobrodružství v zemi s velmi odlišnými zvyky, tradicemi, památkami a přírodou a hlavně zažilo týdenní festival ve společnosti souborů doslova z celého světa, kterého se účastnilo celkem 1500 dětí! Malí tanečníci ze studia Light viděli představení svých kolegů z celkem 24 světových zemí. Kromě záplavy vystoupení si v rozmanitých workshopech vyzkoušeli vázání květin, tradiční japonské tance, a také kaligrafii.

Na festivalu si děti našly nové kamarády a přesvědčily se, že se mohou takto setkávat s lidmi z nejrůznějších koutů světa všech barev pleti a vyznání. Jejich jedinečné zážitky na celý život jim umožnil i příspěvek Hlavního města Prahy a Ministerstya kultury ČR. Všechny děti se v Japonsku naučily jedno důležité slovíčko - arigato (děkujeme).

jb

---

Inscenace JOLA na The World Festival of Children´s Performing Arts in Toyama 2016, Japonsko

 

Na přelomu července a srpna 2016 vyvrcholila práce Tanečního studia Light reprezentací třicetičlenné skupiny na světovém festivalu divadla v Japonsku s úspěšnou dokumentární inscenací JOLA.

Inscenaci, která měla premiéru v březnu 2015, se okamžitě podařilo zaujmout odbor-nou veřejnost a diváky širokého věkového spektra. JOLA během krátké doby získala mnoho nominací na festivaly v ČR a v zahraničí – včetně nominace mezinárodní organizace AITA-IATA na světový festival divadla pro děti a mládež v Japonsku.

Organizátoři The World Festival of Children´s Performing Arts in Toyama 2016 si inscenaci JOLA vybrali pro festival, který se již po desáté uskutečnil na území Japonska. The World Festival of Children´s Performing Arts je celosvětový prestižní festival dětského divadla. Tématem uplynulého ročníku bylo „Tvoříme budoucnost“, HUB – Harmony, Utility, Beauty. Hlavním pořadatelem je Japonské národní centrum mezinárodní organizace divadla AITA/IATA. Cílem fes-tivalu je umožnit kulturní výměnu a přátelství účastníků prostřednictvím různých druhů umění, seminářů a workshopů.

Festival se konal poprvé v Německu v roce 1990 a opakuje se každé dva roky. Festival se pra-videlně koná v Lingenu a Toyamě, také jej hos-tila Moskva, Stratford a Ontario.

Autorská inscenace JOLA se inspiruje osobní zkušeností člena souboru  - Odzera, s lidskou jinakostí, divností, odlišností. A to prostřednictvím divadla, které na rozdíl od filmu nebo besedy umožňuje divákům osobní prožitek. Téma inscenace se ukázalo jako nesmírně aktuální právě v prostředí festivalu, na který byla nominovaná představení z celého světa.

Na festivalu účinkovalo 1500 mladých umělců reprezentujících dvacet pět zemí v patnácti pře-hlídkových blocích (celkem 65 hlavních představení). Představení se odehrávala na šesti scénách v rámci týdenního festivalu ve městě Toyama. Ukázky práce účastníků byly k vidění i v rámci setkávání souborů na večerních pár-ty nebo dalších dopro-vodných akcích (Festival hvězd apod.). Každá země také prezentovala svoji kulturu (tradice, historii a současnost) na výstavních panelech v centru fes-tivalového dění Toyama Kenminkaikan. Součástí festivalu také byly dva bloky workshopů, zaměřené na tradiční japonské umění a na umělecké směry vybraných zemí.

Soubor školy, Taneční studio Light v průběhu festivalu kromě JOLY představilo divákům také ukázky stylizovaných lidových tanců.

Festival nás ohromil svojí velikostí, profesionalitou a organizací. Čekali jsme velký festival (osobně jsme jich už hodně zažili v různých zemích Evropy), ale skutečnost předčila i naše nejodvážnější představy. Tisíce účastníků a jejich patronů, dobrovolníků, autobusů s řidiči, ubytovacích prostor s personálem, stravování s kuchaři a dalšími pra-covníky … Vše na minutu zorganizováno, vzájemně propojeno, všemi dodr-ženo. Nic se nezamykalo, nehlídalo – a přece se nic neztratilo a nikdo se necítil ohrožen. Všude byla zřejmá neuvěřitelná síla vzájemné tolerance, radost ze setkání  a poznávání, úcta k umění, k rozličné kultuře, náboženství, tradicím zúčastněných zemí a především k sobě navzájem.

Když dospělí obdivují děti za to, co dělají, mají děti pocit zdravého sebevědomí, mají potvrzeno, že jsou žádanými členy společnosti, chápou, že jejich konání je smyslu-plné a přijímané.

Viděli jsme všechna představení a bylo s po-divem, jaké rozdíly ve kvalitě a vkusu je-dnotlivých zemí jsme zaznamenali. Některé ja-ponské soubory jakoby ani nebyly složené z dětí a studentů – preciznost jejich interpretace byla nepochopitelná, takřka vojenská, náruživost provedení až zarážející. Některé soubory představily inscenace pro nás nevkusné, prvoplánové, nevydařené (např. Čína) – jiné naopak nesmírně nápadité a inspirativní (např. Belgie nebo politicky laděný divadelní vzdor studentů z Honkongu). Interpreti byli často dospělí profesionálové (např. Národní divadlo Nepálu) – jindy děti, kterým se nedařilo udržet divadelní tvar na jevišti (mimo jiné Ekvádor). Nejvíc nás zaujaly inscenace a tance inspirované tradicemi představené země. Překvapilo nás, kolik inscenací je skutečně velkovýpravných, kdy se mezi dokonalými kulisami v neuvěřitelných kostýmech doslova poztrácela zoufalá snaha interpretů o sdělení nepochopitelného tématu.

Úvod festivalu byl tak velkolepý a barevný, že jsme dlouho nechápali, co tady vlastně děláme. Naše „chudé“ divadlo (děti v teplákách a tričkách se stylizovanými tibetskými kabáty oživenými několika barvami šátků a skromně využívanou projekcí) vyvolalo naše obavy, zda vůbec máme na takovém festivalu šanci někoho zaujmout. Na jevištích se střídaly perfektní i zoufalé výkony herců a tanečníků, které však spojovala velmi barevná scénografie a velkolepé kostýmy často převažujícími nad samotným smyslem uváděných představení. Všechna představení byla hraná v mateřském jazyce každé země a bylo jasné, že na festivalu s převažujícími soubory z Asie češtině nebude rozumět nikdo kromě přítomných Slováků. Naše obavy se prohloubily po zkoušce, kdy naše patronka Yuka četla inscenaci jako příběh malého exotického uprchlíka, kterého v Evropě zabili. Rozhodli jsme se proto pro úvodní řeč vysvětlující náš příběh Odzera a jeho kamarádů. Diváci se tak okolnosti příběhu dozvěděli v angličtině a japonštině před představením. Nakonec byli diváci nesmírně nadšení a JOLA si získala velkou úctu a obdiv plného sálu 3. srpna v Takaoka Bunka Hall.

Naše děti nocovaly během festivalu v nejlevnější ubytovně spolu se soubory z Ugandy, Maďarska, Nepálu, Srí Lanky a Ekvádoru. Bylo to skvělé v tom, že děti se skutečně osobně setkaly s ostatními nejen ve společných prostorách, kde se vzájemně učily své národní tance, zvyky a hudbu. Ale zažily osobně všechny zvyky přítomných národností ve společných lázních (nahrazujících evropské sprchy) a v jídelně, kde nebylo snadné najít mezi nabízenými jídly pro každý národ „to pravé“.

Navzdory osobním zábranám některých českých dětí sdílet lázně s prádlo máchajícími „černými gazelami“ z Ugandy nebo s hlučnými Maďary – vždy nakonec převládl vzájemný obdiv lidství, touha sdružovat se, pozitivně čelit hrozbám a vyhrůžkám terorismu, důvěřovat si, nic nezamykat, smát se, vzájemně se učit a těšit.

Na společných oslavách s neuvěřitelnými rauty se děti z různých zemí vzájemně obdarovávaly, komunikovaly spolu, ukazovaly si své umělecké dovednosti a všemu živému dění vládlo nadšení a radost všech zúčastněných. Padaly předsudky a bylo hezké pozorovat rozhovor ruské „děvočky“ s naším mladým tanečníkem na téma pohádky o krtečkovi.

Setkání dětí a mladých lidí, vzájemné poznání národních kultur, zvyků a náboženství bylo pro nás úctyhodnou příležitostí - a snad i konstruktivním krokem v boji proti současným světovým hrozbám!

My jsme navzdory napjatému finančnímu rozpočtu během cesty na festival zvolili nepohodlné, ale o to pestřejší poznávání Japonska a jeho jedinečné kultury, památek a přírodních skvostů. V Tokiu jsme zahájili náš pobyt v Japonsku nezapomenutelným noclehem v klášteře Hongwanži, navštívili jsme zahrady Hamarikjú a zahrady Císařského paláce, nejdražší ulici světa Harumi, bývalou samurajskou čtvrť Marunouči s vyhlídkou z mrakodrapu, park Ueno s chrámy a ZOO, čtvrť Asakusa a chrám Sensódži, park Šibu s věží a chrámem Zoddžidži. Navštívili jsme Moto Hakone a uskutečnili jsme výjimečný výstup na posvátnou Fudži.  Byli jsme v tajuplném hradu Macumoto a v Alpském údolí Kamikóči jsme prošli výlet okolo řeky Azusa. V tajemné Takajamě jsme kromě města a okolních chrámů byli ve skanzenu Hida, klášteře Zuirjudži a viděli jsme největšího Budhu v Takaoce. Prošli jsme se skutečným bambusovým lesem, koupali se v Hiraju Onsenu i v oceánu a potkali jsme gejši.

Nezažili jsme zemětřesení, opici potkal jenom jeden z nás, neviděli jsme Fudži z dálky (vždy byla v mracích) a nestihli jsme zajet do Kjóta.

Děti i tak opravdu zažily Japonsko na vlastní kůži. Včetně zkušeností s neuvěřitelnými funkcemi japonských záchodů, se snahou nabrat rýžové zrnko mezi dvě hůlky - i s realitou místních obchůdků, kde nelze kdykoli nakoupit jídlo pro třicet lidí, jak je tomu zvykem na našich cestách po Evropě nebo v USA.

Asie nabídla dětem neuvěřitelnou škálu zvuků, vůní a chutí. Pokorní Japonci někdy na děti působili smutně, jakoby cosi ztratili (historicky možná lze tušit příčiny). Perfektní sebekázeň každého Japonce v přeplněných městech byla patrná i na tom, že jsme během čtrnácti dnů nepotkali žádnou dopravní nehodu. Příroda se v Japonsku těší nesmírné úctě a přírodní bohatství země jsou chráněna citlivě a dlouhodobě. Památky jsou vlivem války v Japonsku skromné, anebo poměrně mladé.

Uplynulý rok na tanečníky z Prahy čekal při turné po Americe rozjásaný svět, který je lákal na své dobré jídlo a bohaté atrakce … V Americe děti měly pocit, že tam všichni čekali jenom na ně. V Japonsku nikdo nikoho nelákal ani nepřesvědčoval. Každý se soustředil na to, co si sám vybral a musel si to najít a užít podle svého.

V Evropě jsme na půl cesty mezi Asií a Amerikou. Děti a studenti Tanečního studia Light získali díky tanci a divadlu možnost poznat velmi rozdílné světy a různé cesty k uchopení vlastního života a vytváření své společnosti.

 

Za uskutečnění cesty děkujeme produkčnímu týmu projektu vedenému Vojtěchem Fröhlichem, tvůrcům inscenace JOLA – zejména Lence Tretiagové a Janu Čtvrtníkovi, dětem a studentům souboru – především Odzerovi, který otevřel světu svůj příběh, sdružením Nipos Artama a AITA/IATA, přátelům v Japonsku – Yuka Toriguchi, Mikito Homma, Daiki Suzuki a Českému centru Tokio, zastoupeném Evou Takamine.

Projekt se uskutečnil s finanční podporou ZUŠ Na Popelce v Praze 5, s dotací Hlavního města Praha a MK ČR, s podporou rodičů zúčastněných dětí a Tanečního studia Light.